STŘEDA (23. 9. 2010)
PŘÍPRAVY NA CESTU

Naše plánovaná cesta do Indie se nám trochu před odjezdem zkomplikovala. Oba dva s Marcelou jsme chytli chřipku a do poslední chvíle to vypadalo, že hned tak neodjedeme, respektive že posuneme odjezd o týden a přebukujeme si letenky, abychom se mohli vyležet. Nejdříve na tom byla hůř Marcela, potom to přeskočilo na mě. Byl jsem dokonce i na středisku, kde jsem dostal preventivně pro nás oba antibiotika, které jsme měli v případě nutnosti začít užívat, kdyby se situace zhoršila. Ještě ve středu večer jsem viděl náš odlet 50/50 a co deset minut jsem měnil názor. Nakonec to vyřešil můj otec, který prohlásil, že to je jenom psychické … typický doktor :-)

Když se Marcela vrátila večer z práce, udělali jsme definitivní rozhodnutí, sedli jsme k balení a během večera jsme měli všechno připravené. Na doporučení několika kamarádů jsme ke klasické cestovní výbavě přibalili vybavení na desinfekci a různé přípravky na průjem. Jinak jsme balili klasiku stejně jako před rokem do Indonésie. 2 x kalhoty s odepínacími nohavicemi, 2 x osvědčené merino triko, teplá mikina a lehká goratexka pro případ horšího počasí v horách. V Kašmíru se nám ukázalo, že jsme tentokrát zapomněli ještě na rukavice a čepici. Kdybychom měli i spodky, vůbec nic by se nestalo a alespoň bychom nemuseli spát pod třemi dekami, to ale předbíhám.

ČTVRTEK (24. 9. 2010)
LET DO DILHÍ

Naposledy jsme se pořádně vyspali, pokusili se vypotit snad poslední zbytky bacilů a ráno v 8:30 jsme vyrazili. V HUDY jsme si ještě po cestě koupily skrytou kapsičku na doklady a v Boulevardu bagetu, kterou jsme snědli v autobuse č. 119 cestou na letiště. Odbavení probíhalo bez problému, letěli jsme s Lufthansou. Dokonce jsme si stihli i zaregistrovat míle. V duty-free jsme si koupili dvě lahve Jelínkovi slivovice, až budeme po večerech pálit červa a vzpomínat na domov. Let byl s přestupem ve Vídni, kde bylo překvapivě málo času na přestup - stihli jsme to jen tak tak.
Osazenstvo letadla se rázem z evropského letu změnilo na 90% Indy. Pomalu jsme se začali učit rozeznávat hinduisty od buddhistů, sikhů a muslimů. Nepřehlédnutelnou část osazenstva letadla tvořili v podstatě evropsky vyhlížející Indové bez viditelných artefaktů náboženské příslušnosti, šlo o Indskou smetánku, která se i tak chovala. Let z Vídně do Dillí trval cca 8 hodin. Letěli jsme na východ, takže na hodinkách let trval ještě o další 4,5 hodiny déle. Někde nad Pamírem jsme prolétali kolem docela slušné bouřky, cca 30 minut to s námi docela házelo a náš Airbus s tím měl co dělat.

Do Dillí jsme přiletěli v 23:30 místního času. Prošli jsme formální vstupní prohlídkou a šli si vyzvednout batohy. U pojízdného pásu nás čekalo ale nemilé překvapení. Po té, co si všichni vzali své zavazadla, což byly dost často pouze zabalené papírové krabice, tak naše batohy nikde. Začaly nás přepadat černé myšlenky, jestli čas mezi příletem a odletem ve Vídni nebyl pro správné zařazení našich zavazadel do správného letadla přece jenom příliš krátký, že se naše batohy nestihly ve Vídni naložit, a že jsou bůhví kde. Ukázalo se ale, že podobný osud potkal ještě asi 10 dalších cestujících, kteří s námi určitě nebyli v letadle z Prahy do Vídně, svitla nám proto naděje, že se bude jednat o nějakou technickou, nikoli logistickou chybu. Po hodině typického Indického dohadování, které spočívalo v tom, že se vzájemně hystericky překřikovali poškození Indové a několik zoufalých rozespalých zaměstnanců letiště, čemuž jsme raději jenom přihlíželi, se nakonec ukázalo, že naše batohy jsou stále v letadle, jenom se nějak zasekly v přepravním kontejneru, který nejde otevřít. Problém se vyřešil v 1:30, takže jsme první noc v Indii strávili na letišti.

Nakonec se to ukázalo jako dobrá volba. Zůstali jsme na letišti jako poslední cestující toho dne a mohli jsme v klidu zjistit aktuální informace o kurzech, počasí a začít konečně taky trochu plánovat kam pojedeme, což jsme do té doby tušili jen ve velmi hrubých obrysech. Po zkušenostech z předešlých cest jsme si vyměnili peníze na letišti, protože tam směnárníci díky všudypřítomným kamerám a konkurenci šidí nejméně. Nechali jsme si malou dolarovou rezervu, všechny ostatní peníze jsme vyměnili, abychom se o to později nemuseli starat. Využili jsme služeb Thomas Cook Travel Agency kurz 1 USD = 49,50 INR. Zaměstnanci kanceláře byli dva mladí kluci, kteří se nudili a chtěli se předvádět před holkami, které s nimi byly na přepážce. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili to, co jsme věděli již z Čech. Letos se monzun v Asii opozdil, a i když měkl být již měsíc pryč, stále ještě nad celou Indií předpověď na nejbližší dny ukazovala intenzivní bouřky. Jediné místo, kde v té době nepršelo, byl Kašmír – Leh. Co se dalo dělat, osud nám určil náplň budoucích dní. Koupili jsme si u nich i s výměnou peněz letenky hned na ráno do Kašmíru. Jedna letenka stála nekřesťanských 4000 INR, ukázali nám ale na internetu, že je cena opravdu adekvátní. Koupili jsme si rovnou i zpáteční letenku, protože nám v kanceláři tvrdili, což se nakonec ukázalo jako poloviční pravda, že po zemi jsou cesty do Kašmíru po monzunech nesjízdné. Zpáteční let jsme si zamluvili o 4 dny později s tím, že se dá za poplatek přebukovat, což je prý kvůli nevyzpytatelnému počasí v horách běžné.